Některé technologie se zaštiťují dobrým úmyslem, v rámci svého „konání dobra“ však často vytvářejí negativní jevy. Z nástrojů, které mají společnost tmelit, se tak může snadno stát nástroj, který jí naopak tříští. Jedním takovým může být třeba aplikace Sli.do.
S aplikací Sli.do jsem se poprvé setkal na jednom z ročníků lidskoprávního festivalu Jeden svět. Propagována byla už před zahájením projekce – pokyn zněl, aby účastníci aplikaci využili k pokládání dotazů. Má to řadu výhod: dotazy třeba na režiséra filmu tak můžete klást už během projekce (nemusíte si je tak pamatovat), můžete se zároveň ptát anonymně a nemít tak obavu, že váš dotaz bude ostatními shledán jako trapný. Aplikace přináší i jakýsi demokratizační prvek: lidé v ní hlasují, který dotaz jim přijde nejlepší. Moderátor má tak ve výsledku na displeji dotazy seřazené hezky pod sebou, od toho „nejlepšího“ po ten nejméně zajímavý a jen co skončí film (či jiná aktivita), může na zpovídaného pohodlně střílet dotazy z displeje.
Před těma několika lety, kdy jsem byl s aplikací konfrontován, byla však prezentována pouze jako „možnost“. V kombinaci s ní se lidé stále mohli také hlásit, verbálně projevovat a dle libosti se svými dotazy ztrapňovat. Nevěnoval jsem tomu tak přílišnou pozornost, nicméně mě určitým způsobem mrzelo, že díky tomuto technickému pomocníkovi je celá debata tak nějak plytká, chladná, a co víc, také zmatená: moderátor totiž často musel přiznat, že vlastně neví, „jak je otázka myšlená“, neměl však na koho se obrátit, aby ji dovysvětlil.
Jak vypadá diskuze, ve které je Sli.do jedinou organizátory podporovanou variantou, jsem pocítil na jedné konferenci před pár dny. Jakožto vlastníkovi nechytrého telefonu mi totiž došlo, že používání aplikace Sli.do znamená, že se prostě na nic a nijak zeptat nemůžu – nemám jak. V sále jsem navíc nebyl jediný, kdo se ocitl takto digitálně vyloučen. Moderátor tak byl nakonec nucen vytvořit prostor i pro živé dotazy, díky čemuž se naplno projevilo, v čem jsou živé dotazy skvělé: vnáší do diskuze tolik potřebnou živost, nečekanost, spontaneitu.
Často se totiž objeví někdo (a bylo tomu tak i na této akci), kdo nemá konkrétní dotaz, ale spíše by chtěl něco říct. Pro moderátora to může být horká chvilka: musí danému člověku vysvětlit, že na sdílení zrovna není prostor, či z něho vydolovat konkrétní dotaz. Pro všechny ostatní v sále je takový okamžik ale nesmírně důležitý. Právě ve formě těchto nedotazů se k nám totiž zpravidla dostává opačný, disentní či přinejmenším mírně odlišný názor, než je ten náš.
Sdílení zkušenosti bez otazníku na konci může být také tím momentem, kdy si uvědomíme širší souvislosti a kdy jsme donuceni nahlédnout danou problematiku ještě z jiného úhlu. Dodnes tak například nezapomenu, když se před lety po jedné projekci hodinu a půl dlouhého filmu o lidech, kteří věří, že země je placatá, zvedl přímo vedle mě muž a všem v sále ohlásil: Já bych jen rád řekl, že v tom filmu nepadl jediný důkaz, který by potvrdil, že je země kulatá!
S mužem, který na mnou před pár dny navštívené akci chtěl jen něco říct, se moderátor nakonec rozloučil slovy: Vidíte, a právě proto tady preferujeme používání aplikace. Tím, že všechny lidi, kteří nemají chytré telefony, nemají brilantně zformulovaný dotaz, všechny ty, kteří jen chtějí něco říct (což nám často není po chuti, protože to může trvat nestrukturovaně dlouho), zamezíme účastnit se diskuze, neuškodíme jen jim – uškodíme hlavně nám a naší snaze pochopit svět v jeho plnosti a bohatosti.
Nejde přitom samozřejmě vůbec o aplikaci Sli.do. Jde o obecný princip, který pozorujeme všude kolem nás. Zrovna dnes probíhá Noc kostelů – informace o ní jsou nově hlavně v aplikaci, brožura se kvůli zvýšeným nákladům vůbec netiskla. Naopak třeba projekt Corrency na oživení ekonomiky, který aktuálně běží na Praze 1, na občany bez chytrého telefonu výslovně myslí a při jeho použití si vystačíte s pouhou SMS.