Stránky státních institucí zpravidla nepočítají s tím, že je navštěvují lidé se speciálními potřebami. Někteří lidé pracující v IT sektoru pak raději dávají přednost papírovým alternativám. Nejen to jsme zjistili v rámci výzkumu pro projekt Digitální doba s lidskou tváří.
Líbivé, často přímo marketingové články ubezpečující nás, že digitální technologie jsou skvělým pomocníkem, pomáhají zatemňovat mnohem pestřejší realitu: v té sice digitální technologie mohou pomáhat, zároveň však mohou přinášet řadu negativních jevů. Pokusili jsme se zjistit, jak postupující digitalizační proces vnímají ti, kterých se zpravidla nikdo neptá – lidé se speciálními potřebami a lidé, kteří se digitilizaci záměrně či nezáměrně vyhýbají. Ani na lidi z těchto skupin by se totiž při plánování digitalizačních procesů nemělo zapomínat.
Výzkum se uskutečnil letos v březnu formou dvou skupinových diskuzí. Co jsme zjistili?
Pro lidi se speciálními potřebami je mobilní telefon s internetem nezbytnou pomůckou. Lidé se zrakovým postižením si chválili hlavně hlasový výstup, softwarovou lupu a programy umožňující zvětšení textu. Lidé se sluchovým postižením pak nedají dopustit hlavně na komunikační aplikace umožňující videokonference, možnost tlumočení do českého znakového jazyka či programy umožňující přepis.
Lidí z výzkumného vzorku si však zároveň uvědomují i rizika digitálních technologií. Nejen cílený marketing, který umí zneužít jejich „slabých stránek“, ale i dopady na soukromí a bezpečnost obecně. Za výrazný nedostatek považují účastníci shodně podobu webových stránek státních institucí. Ta byla obzvlášť patrná během nedávné pandemie, kdy webové stránky státních institucí představovaly klíčový zdroj informací. „Jsme závislí na slyšících lidech, webovky jsou opravdu horor, neexistují tam titulky, neexistuje tam překlad do znakového jazyka,“ připomněl jeden z přítomných neslyšících.
Ne zcela dobrovolná digitalizace
Ve druhé zkoumané skupině byli jak ti, pro které jsou nové technologie něco zcela nového a neznámého, tak ti, kdo moderní nástroje znají naopak velmi dobře a právě proto k nim, například z důvodu obav o soukromí, přistupují nanejvýš obezřetně.
Napříč skupinou zaznívaly příběhy související s ´nucenou digitalizací´. Zmíněny byly situace spojené s cestováním či kupováním lístků, kdy je člověk bez chytrého telefonu a tedy bez aplikace ve značné, často i finanční nevýhodě. Zvyšující se míru diskriminace lidí bez těchto telefonů zmiňovali účastníci ale též v souvislosti se sektorem obchodním či s bankovnictvím. Časté odkazování na aplikace či webové stránky na úkor osobního kontaktu pak respondenti vnímali během registrací na testy či očkování.
Napříč skupinou se též objevovala citlivost vůči omezování svobod. Jeden z účastníků přímo pojmenoval, že to, proč nechce danou technologii používat, je jeho osobní věc: „Ten problém je hlavně o tom, že jestli to nechci, tak to nechci, a nemusím vysvětlovat, proč to nechci. Vůbec nemám komu co vysvětlovat, proč to je můj problém, protože žijeme ve svobodným státě.“
K digitalizaci, technologiím a jejich dopadu na společnost se vyjádří i novináři
Výsledky skupinových diskuzí jsou jen prvním z řady výstupů projektu Digitální doba s lidskou tváří. Poslouží následně jako podklady pro rozsáhlý výzkum mezi novináři a dalšími profesionály z médií, který se uskuteční v následujících měsících a který je co do rozsahu a zaměření vůbec prvním v Česku.